Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem

ASPEKT vyberá prvú zo série reportáží novinárky Saše Uhlovej, v ktorých postupne sprostredkuje skúsenosti z najhoršie platených zamestnaní v Českej republike. Pracovala v nemocničnej práčovni, hydinárni, za pokladňou v obchodnom reťazci, v továrni na výrobu holiacich strojčekov a na mieste, kde sa triedi odpad. Ako uvádza v úvodnom článku pre A2larm, chcela pracovať aj ako šička, „ale nepodařilo se mi sehnat místo, protože nemám praxi ani průkaz zdravotního postižení, což jsou časté podmínky pro získání této údajně zcela nekvalifikované práce“.

***

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se, když mě představili Elence, malé starší ženě s pečlivě upravenými vlasy a přísným pohledem za silnými brýlemi. Právě připínala kalhoty do mechanického ramínka. Mávla rukou před fotobuňkou a ramínko odjelo na visutém dopravníku nahoru.

Elenka se mnou popošla o kousek vedle k místu, kam ramínka přijížděla, a vzala z velkého kovového vozíku kalhoty. Ukázala mi, jak je mám složit, že nesmí být naruby a příliš zmačkané. Připnula je do ramínka a zase mávla rukou. Ramínko odjelo nahoru. Vzala jsem další kalhoty do ruky a zkusila to taky. Pak mi ještě ukázala, jak se připínají noční košile, které se věší opačně, a pak operační pláště. Práce se mi zdála jednoduchá a s chutí jsem se do ní pustila. Prádlo jsme braly z velkých vozíků, které stály vedle nás, a když byly prázdné, dojely jsme si pro další na místo, kde se prádlo třídí, když vyjíždí ze ždímačky.

Po hodině a půl jsem měla pocit, že tam stojím celé věky a jen věším a věším. Bylo to k nevydržení, chtělo se mi brečet. Měla jsem žízeň, chuť na cigaretu, bolela mě záda i ruce, chtěla jsem si lehnout do postele, dostala jsem strašný hlad. A najednou jsem si uvědomila, že svítá, i když jsem byla ve čtvrtém podzemním podlaží. Motolská nemocnice stojí v kopci, a proto jsou i v prádelně okna.

Asi po dvou hodinách mi Elenka řekla, ať si skočím na dvorek na rychlý cigáro. A pak mi dala napít vody a nabídla mi bonbon. Bylo mi hned líp. Ptala se mě, jestli jsem tam za trest, nebo za peníze. To znamená, jestli mě tam poslal pracák, anebo dělám obecně prospěšné práce. Nechtěla věřit, že jsem si tu práci našla sama, dobrovolně.

Na inzerát jsem narazila na stránkách úřadu práce. Skvěle odpovídal tomu, co jsem chtěla zkoumat. Šlo o nekvalifikovanou, ale zároveň potřebnou a užitečnou práci, navíc ve veřejné instituci. V agentuře se mnou uzavřeli smlouvu na hlavní pracovní poměr za jedenáct tisíc měsíčně. Mým zaměstnavatelem totiž nebyla Nemocnice Motol, ale firma Midian – Coral, v.o.s. To je společnost, která má s Nemocnicí Motol smlouvu na pomocné práce v kuchyni a roznášku jídla.

***

Prečítajte si celý článok Saše Uhlovej Hrdinové kapitalistické práce, ktorý publikoval portál A2larm.cz.

O feministických pohľadoch na prácu sa dozviete viac v knihe Feministky hovoria o práci. Ako sa ženy stávajú subjektmi kapitalizmu, ktorú editovala Ľubica Kobová (ASPEKT 2016). Publikácia prináša iné spôsoby vypovedania o práci. Ich inakosť spočíva v predmete, metóde aj v spôsobe opisu či vysvetlenia. Ťažiskový – hoci nie výlučný – je tu dôraz na pracovnú etiku, etnografickú metódu výskumu a kapitalizmus ako logiku vysvetľovania aj pojem dožadujúci sa bližšieho vysvetlenia. V textoch piatich autoriek sa v rôznej miere krížia tri uvedené perspektívy, aby nám naraz priblížili aj znesamozrejmili niečo, čo považujeme za „bežnú“ prácu.

Čítajte z knihy Feministky hovoria o práci: Kathi Weeks: Mapovanie pracovnej etiky. Päť antinómií a úloha rasy a rodu

 

 


 

Ako citovať tento článok:

red. Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem In ASPEKTin - feministický webzin. ISSN 1225-8982. Uverejnené 10/09/2017. Získané 21/08/2019 - 11:04. Dostupné na http://aspekt.sk/node/2844