Není revoluce bez tance – nebo je?

Feministická aktivistka a anarchistka Emma Goldman kdysi údajně řekla, že nemůže-li tancovat, nechce být součástí naší revoluce. Je ale každá akce, která chce podnítit revoluci ve smýšlení o určitém tématu, vhodnou příležitostí k tanci? Jsou lidé ochotni účastnit se demonstrací či osvětových akcí pouze tehdy, kouká-li z toho nějaká zábava? Kde je hranice mezi zajímavým oživením akce a nevhodnou bulvarizací a přeměnou na (často komerční) párty s nálepkou sociální prospěšnosti?

Pro příklad z praxe nemusíme chodit daleko. Při příležitosti 15. výročí V-Day dne 14. února nás totiž toto hnutí prostřednictvím akce One Billion Rising vyzývá k tanci proti násilí na ženách, a ČR nezůstane pozadu. OBR na svém webu uvádí, že každoročně zažije násilí třetina žen na této planetě. Tato miliarda lidí by neměla mlčet, naopak – miliarda lidí, která se spojí a upozorní na hrůzy násilí páchaného na ženách, může podle OBR znamenat revoluci. Nápad k této akci jistě vznikl z přesvědčení, že násilí na ženách je skutečně závažný problém, na který se veselou solidární akcí podaří zajímavým způsobem upozornit. Je ale všem lidem při zmínce o násilí do tance? Není frivolní atmosféra akce v podivuhodném kontrastu s tématem, na které má poukazovat?

Celý článok Daniely Jungovej si môžete prečítať na: www.femag.cz [3]