Ludmila Javorová: V tichu a mlčaní

Vyberáme úryvky z rozhovoru s Ludmilou Javorovou, prvou kňažkou a generálnou vikárkou biskupa F. M. Davídka. Rozhovor vyšiel v knihe Zradené proroctvo. Československá podzemná cirkev medzi Vatikánom a komunizmom.

S tím jsem se setkávala vždycky, a setkávám se s tím i dnes, že žena vlastně zůstává svým způsobem uzavřená. Třeba si i plní své spirituální povinnosti, jakous-takous spiritualitu přijme. Jde s ní. Ale není v ní celá. Stále chybí ten moment, že se nemůže projevit, nemůže komunikovat, poněvadž vnitřně cítí, že není pochopena. Ženy o tom samozřejmě nemluví, protože to jsou intimní věci. Problém je i se svátosti smíření. Když o tom mluvíte s kněžími, tak to nevidí. Vůbec to nevnímají a musím říct, že ani nemohou. Žijí v tom svém světe celibátního kněze. Když se dnes jde k svátosti, je to jenom otázka morálky. Ale člověk není jen morálka, zákony Ducha jsou jiné! Potřebujete otevřít, hloubit, komunikovat. V této oblasti to nefunguje.

*
Nevím, jestli je to obecný jev nebo je to jenom u nás, muž nechce, aby se žena duchovně prohlubovala. Neřekne to přímo, ale řekne: já tě chci mít normální. Co to je? Aby byla se mnou doma. Aby se chovala tak, jak se chovají jiné „neproblematické“ ženy, protože ona ten svůj posun a růst vnáší do rodiny a to se mu nelíbí. To jsou výjimky, když žena dokáže žít jinak. Většinou podléhá, necítí se spokojená, ale vybudovala si schopnosti neodporovat. Čili v pastoraci postrádám, aby někdo ženu pozvedal na úroveň, aby na ní něco postavil, aby se zakotvila sama v sobě, aby našla vnitřní osu, kolem které to vibruje. V tom vidím velké vakuum a velkou potřebu.

*
Třeba i liturgické modlitby jsou zpravidla v mužském rodě, který se považuje za neutrální. Většina lidí tomu nepřikládá význam, ale pro mne je to zásadní otázka, protože moje sebereflexe před Bohem jde skutečně do hloubky. Svou vlastní existenci prožívám značně odlišně, když se můžu projevovat ve své přirozenosti. Jsou ženy, kterým vůbec nevadí, že se modlí jazykem mužů. Ale mně ano. Můj breviář je celý proškrtaný.

 

Z predslovu Karola Moravčíka k slovensko-českému vydaniu knihy.

*

Kedysi som sa vyslovil, že s pádom komunizmu mala cirkev v Československu smolu. Na jednej strane získala slobodu a otvoril sa jej svet, na druhej strane sloboda prišla vtedy, keď v Ríme a v katolíckej cirkvi vo svete zavládla skepsa nad možnosťou reforiem cirkvi a začal ústup od progresívneho chápania koncilu. Namiesto aggiornamento Jána XXIII. začalo sa hovoriť o „novej evanjelizácii“ Jána Pavla II., pričom sa snaha o pretlmočenie evanjelia a cirkevnej tradície do slov a činov dneška zamenila za snahu o šikovné využitie postmoderných mediálnych postupov. Dosť ťažko je však hlásať zásadu: „nebojte sa“ (nebojte sa Krista vpustiť do svojho života) a zároveň ustavične rozličnými kontrolnými mechanizmami a centralistickými opatreniami potvrdzovať strach ústredného vedenia cirkvi, že katolícki biskupi, teológovia, kňazi a ďalší aktívni kresťania si zásadu „nebojte sa“ budú vo vlastnej cirkvi „príliš“ široko vysvetľovať a „priveľmi“ slobodne uskutočňovať.

*
Predpokladám, že činnosť tajnej cirkvi inšpirovanej biskupom Davídkom však zostala väčšine záujemcov o pôsobenie cirkvi v druhej polovici 20. storočia v Českoslovenku prakticky neznáma. Príčina tejto „neznámosti“ je jednoduchá. Ako sa vyjadril Davídkom tajne vysvätený biskup Dušan Špiner, túto časť cirkvi nedokázali umlčať ani komunisti, ale pokúsilo sa o to vedenie vlastnej cirkvi po r. 1990. Dôvody umlčania sú trápne jednoduché. Pre vedenie cirkvi, ktorá hlásala „nebojte sa Krista“, bolo po r. 1990 nepríjemné transparentne sa zaoberať činnosťou ľudí, ktorí sa síce k cirkvi poctivo hlásili a v jej mene za komunizmu všetko riskovali, ale „Krista sa nebáli“ vpustiť do svojej činnosti takým spôsobom, že v tejto časti tajnej cirkvi mohli pôsobiť aj ženatí biskupi a kňazi, ba dokonca aj ženy vysvätené za kňažky. Bol to viac-menej tento dôvod týkajúci sa cirkevnej disciplíny (nesvätiť za kňazov ženatých mužov a ženy), ktorý z tajnej cirkvi inšpirovanej Davídkom vytvoril neželanú a neželateľnú skupinu v cirkvi.

*
Spolu s Nadáciou Herberta Haaga pokladám činnosť a jestvovanie tajnej cirkvi v Českoslovenku za Boží dar hodný poďakovania, za inšpiráciu pre riešenie súčasných skostnatených pomerov v katolíckej cirkvi a za nádejné svedectvo pre budúcnosť. Preto si pokladám za česť, že práve Teologické fórum prispelo k vydaniu tejto knihy. Ak by som svedčil inak, musel by som sa cítiť ako Peter počas súdu s Ježišom na veľkňazovom dvore, keď o Ježišovi povedal: „Nepoznám tohto človeka...“

Koller, Erwin - Küng, Hans - Križan, Peter (ed.). Zradené proroctvo. Československá podzemná cirkev medzi Vatikánom a komunizmom. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2011. Vydanie knihy podporila Nadácia Herberta Haaga za slobodu v cirkvi a prvý raz vyšla v nemeckej verzii pri príležitosti udelenia Ceny Herberta Haaga skrytej cirkvi vo Viedni.

 

O Ludmile Javorovej si môžete prečítať aj v knižnici ASPEKTU:

Winterová, Miriam Therese. Z hlubin bezedných: Příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze. Brno: Cesta 2003.
Kol. Wir sind Priesterinnen: Aus aktuellem Anlass. Düsseldorf: Patmos Verlag 2002.

 

Ako citovať tento článok:

red. Ludmila Javorová: V tichu a mlčaní In ASPEKTin - feministický webzin. ISSN 1225-8982. Uverejnené 07/02/2012. Získané 20/11/2019 - 04:55. Dostupné na http://aspekt.sk/node/728